Tomáše chytla z předchozího běžkování akutní rýmička a tak jsme na samotný přejezd nakones zůstali s ¥ sami. To zavánělo změnou trasy, protože jet do Seninky k Tomovi bez Toma by bylo jako hledat brejle bez brejlí. Výhodně jsme ale akci spojili s dvojicí Terka + Judita, které rovněž o víkendu hodlaly vyrazit na běžky. Tím se z nás stala čtveřice tak lákavá, že se nakonec přidali ještě Jitka a Pavla s Martinem, takže nás na Munu vyrazilo sedm, avšak rozdělených na tři skupiny s trošku odlišnými plány.
Terka s Juditou měly k dispozici auto, proto plánovaly spíše dva jednodenní výlety okolo Muny, naproti tomu Martin s Pavlou a Jitkou se chtěli vrátit do Brna už v sobotu večer. První večer a sobotní dopoledne jsme ale strávili společně.
 | | Od naší útulné Muny č. 36 vyráželo nahoru do hor celkem 7 statečných. Večer jsme na hřebeni ale zbyli jen dva. |
|
Z Brna jsme vyrazili po vyřízení všech akutních a rodinných záležitostí vlakem v 17:18 v šesti lidech, aby se Terka odpojila v Bludově a s Juditou vyrazily autem přes Červenohorské sedlo roztopit kamna a rozvinout červený koberec. My ostatní jsme zatím otestovali dvě jesenické pizzerie, abychom autobusem přijeli ve 22:55 na zastávku Mikulovice, prodejna OKAL (tady jsme ještě nikdy nevystupovali) a zadem to vzali k nám na Munu. Před půlnocí jsme byli „doma“ a překvapeni pohoštěním na úrovni rytíře de Salis. Spát jsme šli brzy, ráno nás čekal velký den.
V sobotu jsme okolo deváté dali Muně vale a zatím pěšky vyrazili po červené značce na Rejvíz. Od pramene Javorné jsme se prosmýkli krajem štol (někdy v létě si je propátráme) k osadě, kde jsme se před polednem rozloučili s Juditou a Terkou, jež pokračovaly bez prkének okruhem zpět na Munu. Naše zbývající pětice definitivně nazula běžky (pod Rejvízem jsme je střídavě nasazovali a sundávali pro nedostatek sněhu) a mezi velkým a malým jezírkem jsme zamířili pro změnu k Bublavému prameni. Bublal pěkně, osvěžující voda byla příjemně teplá.
Tady nastalo rozloučení s Jitkou, Pavlou a Martinem, kteří po vrstevnici pokračovali směrem ku Jeseníku, hodlajíce stihnout nejpozději večerní vlak do Brna. To nám začala jiná řehole.
 | | Poslední společná svačinka u Bublavého pramene. Terka s Juditou se již odpojily a zatím nás zbývá pět. |
|
¥ nasadil tempo, které dávalo tušit, že tenhle výlet do kopečků bude něco jiného než moje projížďka po Vysočině před 14 dny. Taky nás čekala drsnější trasa. Když jsme seznali, že Seninku odložíme na jindy, rozhodli jsme se během dvou dní dojet do Rýmařova s přespáním v tajné boudičce pod hřebenem kdesi mezi Pradědem a Jelení studánkou (polohu jsme znali, ale samozřejmě ji nelze prozradit). Čekalo nás tak v součtu zhruba 35 km po horách, což ve mně vzbuzovalo přinejmenším respekt.
Poprvé jsme oba pronikli do oblasti zvané Pásmo Orlíka - velkého pustého čtverce horských lesů 10 km × 10 km, který je tak prázdný, že tudy ani nechodí moc turistů a běžkařů. Za celé odpoledne jsme potkali v zasněžených hlubokých lesích snad čtyři lidi a našli jeden hřbitov sovětských zajatců (stejně jako na Muně zde byli vězněni také britští a navíc také polští zajatci za 2. světové války).
 | | Ruský hřbitov na nehostinném místě na jesenickém hřebeni. Tady zahynulo při otrocké práci v letech 1941–1944 nejméně 23 vojáků z Ukrajiny a Ruska na nemoci způsobené vyčerpáním, hladem a zimou pod nápisem Arbeit macht frei. |
|
Před setměním jsme se letmo dotkli civilizace při překřížení silnice vedoucí přes videlské sedlo a za soumraku jsme nastoupili do nejnáročnější části trasy - tříkilometrového stoupání na Švýcárnu s převýšením 435 m. Nahoře jsem byl toho dne poprvé skutečně na pokraji sil. Nepohrdl jsem proto pohostinním horské chaty, jež k našemu překvapení hlučela bujarými hosty, kteří se teprve za tmy vydávali na Ovčárnu či na Praděd. Během třičtvrtěhodinové konzumace čaje a malinovky jsme seznali, že nemáme ani jeden čelovku a tedy bude naše orientace snazší potmě (s baterkou v ruce se na běžkách jezdí dost mizerně).
 | | Před sjezdem na videlské sedlo se přihlásil ke slovu soumrak. Do světla jsme to na Švýcárnu nestihli. |
|
Počasí naštěstí zůstalo stabilní, takže nám do stopy svítil měsíc a během půlhodiny jsme se vydrápali na zimní magistrálu do sedla pod Pradědem. Odsud už následoval jen nikým nerušený sešup na Ovčárnu, poseldní občerstvení ze zmrzlých zásob a pak dorážející výstup na Vysokou holi. Nikdy jsem nepochopil, jak mohli Němci za války zrovna tady vybudovat letiště. V ostrém větru plném ledových krystalků a sněhu, který zalézal do rukavic a pod bundu, tady nemohl přistát ani zkušený vojenský pilot. A bezvětří tady bývá skutečně málokdy. Ještě pár kilometrů po hřebeni nad Jelení studánku a pak asi 40 minut hledání podle navigace, než se nám před očima ze tmy vyloupla starobylá boudička ošlehaná povětřím. Najít ji není lehké ani pro toho, kdo už tady několikrát byl.
 | | O půl osmé už padla dokonalá tma. Když vykoukl úplněk, daly se s extrémní citlivostí ještě pořídit nějaké fotky - na cestě ze Švýcárny na Ovčárnu se mně však asi třásly ruce zimou. |
|
 | | Na cestu nám svým rudým světlem svítil sám vysílač na Pradědu, nejvyšší to stavba v Česku. |
|
Zámek nikdy neměla, ale že tu už nejsou ani kamna, to mě překvapilo. Vevnitř byla hromada nafoukaného sněhu, ale koštětem jsme jej vymetli a zabarikádovali se uvnitř tak, že kvílející vítr dovnitř skoro nepronikal. Už bylo na čase, ve vichru jsme byli po pětatřicetikilometrové cestě po hřebenech promrzlí tak akorát. ¥ nevypadal o nic rozrušenější, než když jde spát doma po večeři, ale já jsem toho měl upřímně tak akorát. Zimní spacák, dvoje kalhoty a troje ponožky + pořádná večeře a spát. Do rána jsem rozehříval nohy, sušil horní mokré ponožky a snažil se natočit tak, aby přes zip profukovalo dovnitř co nejméně chladu.
 | | Tajná bouda leží daleko od všech značených tras a hledali jsme ji asi 40 minut v ledovém větru. |
|
 | | Kamna, která nás hřála před 10 roky, už někdo odnesl, a tak jsme se museli spokojit s tím, že vevnitř skoro nefoukalo a nebylo tu moc sněhu. Vichřice venku skučela tak hlasitě, že se nám dlouho nedařilo usnout. |
|
Vstáváme v 8:11, pomalu v rukách a ve spacáku rozmrazujeme boty a po úklidu a zajištění chatrných dveří vyrážíme zpátky na hřeben a Jelení studánku. Vítr opět útočí a těsně nad námi se honí šedočerné mraky, které vypadají jako tekoucí řeka mazutu. Sníh je sfoukaný a na ledových plotnách dvakrát padám, jednou na zadek a podruhé po hlavě, asi abych byl omlácený v rámci možností rovnoměrně. Po příjezdu na Alfrédku ale nastává změna celoročního významu. Jako kouzlem mizí mraky a během deseti minut odchází nejen chlad a vítr, ale vlastně celá zima. 12. února 2017 v 10:30 pro mě začíná jaro.
 | | Interiér boudy (podle aljašského vzoru cabin) je jako ideální k přežití ve sněhové bouři. |
|
 | | Ráno se zdálo být počasí trošku lepší, i vítr se zklidnil tak, že stačilo mít na hlavě obyčejnou čepici. Nazouváme běžky a míříme zpátky na hřeben. |
|
Na cestu dolů do údolí úbočím Ostružné vysvitá slunko a teplota roste tak, že postupně suzndávám čepici, rukavice a dole i bundu. Všechno taje, začínají zpívat ptáci a nám je nefalšované horko. I když se zima bude ještě snažit, je mně jasné, že dneska se to zlomilo. Jaro je tady!
 | | Mraky vypadaly z výšky jako valící se hustý olej, na kterém vznikaly ladné vlny. |
|
Údolím Podolského potoka přes Starou Ves, Janovice a Edrovice přicházíme do Rýmařova. Na nádraží jsme přesně hodinu před odjezdem vlaku do Valšova, tak běžím ještě koupit do Lidlu Kofolu a jabka a pak už jen nahříváme své bolavé svaly a naražené kosti, dojídáme zásoby, sušíme promočené boty na sluníčku a nakonec jako vždy s přestupem v Olomouci přijíždíme domů.
 | | Někde mezi Jelení studánkou a Alfrédkou pro mě začalo jaro roku 2017. Zima se ještě snaží, ale u mě definitivně skončila. |
|
 | | Ladné sjezdy z Alfrédky po úbočí Ostružné byly ideální cestou dolů z hor. Nebýt namrzlých ploten na cestě, nemuseli bychom pět kilometrů ani hnout rukou. |
|
 | | V Janovicích na okraji Rýmařova mají v plotě pěknou sbírku běžek. |
|
 | | Opodál se na maskovací Octavii slunila jarní kočka. |
|
 | | Železniční stanice Rýmařov se hlásí k jesenickému stylu kamenných nádražních staveb. Hodinové čekání na motorák v záři jarního sluníčka bylo zaslouženým radostným odpočinkem. |
|
 | | Další hodinka čekání nastala na hlavní Moravské centrální dráze ve stanici Valšov. |
|
 | | Jeseníky forever. |
|
 | | Fialově je zaznačena naše 54 km dlouhá trasa od severu k jihu. Kromě cílového Rýmařova nevedla prakticky přes žádnou civilizaci, jen pár chalup na Rejvízu a horské chaty Švýcárnu a Ovčárnu & spol. na jesenickém hřebeni. |
|
Všechny fotky jsou ke stažení tady.
Související články: | | Článek:
Přejezd ze Seninky na Munu
26. 1. 2018 | | Téma:
Muna Mikulovice
Historie
Muniční továrna, skladiště a později rovněž zajatecký tábor Muna byl vybudován po roce 1938 v důsledku obsazení československého pohraničí Třetí říší… | | Článek:
Na Pikárec na běžkách
29. 1. 2017 | | Téma:
Muna Mikulovice
Historie
Muniční továrna, skladiště a později rovněž zajatecký tábor Muna byl vybudován po roce 1938 v důsledku obsazení československého pohraničí Třetí říší… | |
|
